Ferdinand kníže z Trauttmansdorff-Weinsbergu
1. kníže z Trauttmansdorff-Weinsbergu
Ve funkci: 1805 – 27. srpna 1827
Předchůdce	říšský a český knížecí stav dědičný pro prvorozeného syna udělen
Nástupce	Jan Nepomuk z Trauttmansdorff-Weinsbergu
Nejvyšší hofmistr císařského dvora
Ve funkci: 14. září 1807 – 27. srpen 1827
Panovník	František I.
Předchůdce	Jiří Adam ze Starhembergu
Nástupce	1827–1835 úřad neobsazen, poté Rudolf Josef z Colloredo-Mannsfeldu
Ministr zahraničních záležitostí Habsburské monarchie
Ve funkci: 1800 – 1801
Panovník	František II.
Předchůdce	Franz Maria von Thugut
Nástupce	Jan Ludvík Cobenzl
Státní a konferenční ministr
Ve funkci: 1792 – 1807
Panovník	František II./I.
Zplnomocněný ministr v Rakouském Nizozemí
Ve funkci: 1787 – 1789
Panovník	Josef II.
Rakouský vyslanec v Mohuči
Ve funkci: 1785 – 1787
Panovník	Josef II.
Vyslanec Českého království u říšského sněmu v Řezně
Ve funkci: 1780 – 1785
Panovník	Josef II.
Tajný rada
Ve funkci: 1780 – 27. srpen 1827
Panovník	Josef II., Leopold II., František II./I.
Císařský komorník
Ve funkci: 1768 – 27. srpen 1827
Panovník	Josef II., Leopold II., František II./I.
Komoří arcivévodkyně Marie Antoinetty
Narození	12. ledna 1749 Vídeň Habsburská monarchie Habsburská monarchie
Úmrtí	28. srpna 1827 (ve věku 78 let) nebo 27. srpna 1827 (ve věku 78 let) Vídeň Rakouské císařství Rakouské císařství
Místo pohřbení	Trauttmansdorffská hrobka v Horšovském Týně
Titul	1805 kníže, 1825 oslovení Jasnost[1][2]
Choť	(1772) Marie Karolína z Colloreda (1752–1832)
Rodiče	František Norbert z Trauttmansdorffu (1705–1786) Marie Anna z Herbersteinu (1723–1815)
Děti	Jan Nepomuk (1780–1834) Josef (1788–1870)
Příbuzní	tchán: Rudolf Josef z Colloreda (1706–1788) bratr: Josef Václav z Trauttmansdorffu (1739–1769) vnuk: Ferdinand z Trauttmansdorffu (1825–1896)
Alma mater	Vídeňská univerzita
Zaměstnání	politik
Profese	šlechtic
Náboženství	římskokatolické
Ocenění	1789 rakouský Řád zlatého rouna (č. 815) 1808 velkokříž Královského uherského řádu sv. Štěpána
Commons	Ferdinand von Trauttmansdorff
Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Ferdinand kníže z Trauttmansdorffu (německy Ferdinand Fürst von und zu Trauttmansdorff-Weinsberg; 12. ledna 1749 Vídeň – 27. srpna 1827 Vídeň)^[2] byl rakouský státník a diplomat ze šlechtického rodu Trauttmansdorffů usazeného v Čechách. Byl vyslancem v několika zemích, krátce rakouským ministrem zahraničí a nakonec dlouholetým nejvyšším hofmistrem císařského dvora. Získal Řád zlatého rouna a pro svůj rod obdržel v roce 1805 knížecí titul.^[2] Po předcích zdědil v Čechách rozsáhlý majetek (Horšovský Týn, Jičín), který rozšiřoval dalšími nákupy a věnoval se stavebním úpravám několika rodových sídel.

Narodil se ve Vídni jako pátý a nejmladší potomek hraběte Františka Norberta z Trauttmansdorffu (1705–1786) a jeho druhé manželky Marie Anny z Herbersteinu (1723–1815). Jako druhorozený syn byl předurčen k úřednické kariéře a studoval práva ve Vídni, poté absolvoval kavalírskou cestu po Francii, Nizozemí a německých zemích, v mládí byl též komořím arcivévodkyně Marie Antoinetty, pozdější francouzské královny, zároveň působil jako rada dolnorakouské zemské vlády. Po sňatku Marie Antoinetty a jejím odchodu do Francie prošel diplomatickou průpravou v úřadu říšského kancléře.

Jako vyslanec Českého království působil v letech 1780–1785 u říšského sněmu v Řezně, v roce 1780 byl zároveň jmenován císařským tajným radou. V letech 1785–1787 byl rakouským vyslancem v Mohuči a jako osvědčený diplomat byl v roce 1787 jmenován zplnomocněným ministrem a faktickým předsedou vlády v Rakouském Nizozemí (dnešní Belgie). V Bruselu se snažil prosadit reformy Josefa II., které se však setkaly s prudkým odporem, nakonec došlo k revoluci a vyhlášení belgické nezávislosti.^[3] Trauttmansdorff v prosinci 1789 uprchl do Lucemburska, v návaznosti na to ještě téhož roku obdržel nejvyšší vyznamenání, Řád zlatého rouna.

K účasti ve státních úřadech byl povolán znovu až v roce 1792 na počátku vlády Františka I., kdy se stal státním a konferenčním ministrem, po obnovení rakouské vlády v Belgii znovu působil v Bruselu (1793–1794). V letech 1800–1801 byl krátce pověřen řízením zahraničních záležitostí habsburské monarchie, ale ve složitých poměrech napoleonských válek se dostal do sporu s dalšími rakouskými státníky a nakonec na svou účast v nejvyšší politice rezignoval.

Nadále měl však trvalou důvěru Františka I., v lednu 1805 byl povýšen do říšského knížecího stavu, v dubnu téhož roku mu byl knížecí titul potvrzen pro České království^[4] a v letech 1807–1827 byl císařským nejvyšším hofmistrem.^[5] Z titulu této funkce hostil na svém zámku v Jičíně císaře Františka I., kde v létě 1813 probíhala důležitá diplomatická jednání v závěru napoleonských válek.^[6] Jako nejvyšší hofmistr pak organizoval průběh vídeňského kongresu v letech 1814–1815.^[7]

Po předčasném úmrtí svého staršího bratra Josefa Václava (1739–1769) se stal univerzálním dědicem trauttmansdorffského majetku v Českém království, jednalo se především o rozsáhlá panství v západních a východních Čechách (Horšovský Týn, Jičín). Faktickým majitelem se stal po otcově smrti v roce 1786, dokončil například stavbu zámku v Brandýse nad Orlicí, toto panství ale v roce 1806 prodal. Poté se věnoval úpravám zámku a parku v Horšovském Týně, kde později při občasných pobytech sepsal své paměti. Kvůli diplomatickým jednáním v Jičíně nechal v roce 1813 upravit jičínský zámek a park Libosad. Rodový majetek rozšířil v roce 1823 zakoupením statků zrušeného valdického kláštera (Radim, Pecka).

Dne 18. května 1772 se ve Vídni oženil s hraběnkou Marií Karolínou z Colloreda (14. února 1752 Vídeň – 20. září 1832 Vídeň), dcerou říšského místokancléře knížete Rudolfa Colloreda, toto příbuzenské spojení také přispělo k Trauttmansdorffově kariéře v 70. a 80. letech 18. století.

Z manželství se narodilo deset dětí, z nichž pět zemřelo v dětství. Syn Jan Nepomuk (1780–1834) zastával dvorské úřady, mladší syn František Josef (1788–1870) následoval otce v diplomatické kariéře, v další generaci pak vynikl vnuk Ferdinand (1825–1896), taktéž diplomat a dlouholetý předseda rakouské Panské sněmovny.

• 1. Marie Anna Gabriela (23. 9. 1774 – 27. 5. 1848), svobodná a bezdětná
• 2. Marie Gabriela (19. 2. 1776 Vídeň – 22. 11. 1853 Praha)
  • ⚭ (1799) hrabě František Antonín II. Desfours (5. 11. 1773 Praha – 29. 7. 1831 Hlubočepy), dědic zámku Hrubý Rohozec
• 3. František Norbert (23. 6. 1777 – 15. 3. 1779)
• 4. Marie Alžběta (16. 12. 1778 – cirka 1797)
• 5. Jan Nepomuk (18. 3. 1780 Vídeň – 24. 9. 1834 Vídeň), 2. kníže z Trauttmansdorff-Weinsbergu, c. k. tajný rada, komoří, nejvyšší císařský komorník nad stříbrem (1807–1812) a nejvyšší štolba císařského dvora (1812–1834)
  • ⚭ (1801) lankraběnka Alžběta z Fürstenberg-Weitry (12. 7. 1784 Vídeň – 19. 6. 1865 Vídeň)
• 6. Marie Renata (10. 9. 1781 – 12. 9. 1781)
• 7. František Jan Nepomuk (*/† 17. 3. 1783)
• 8. Terezie (*/† 27. 12. 1784)
• 9. František Josef (19. 2. 1788 Brusel – 22. 8. 1870 Obříství), c. k. tajný rada, komorník, rakousky vyslanec v Bádensku (1815–1818), Württembersku (1818–1820), Bavorsku (1820–1827) a Prusku (1827–1849)
  • ⚭ (1821) hraběnka Josefa Károlyiová (7. 11. 1803 Vídeň – 9. 5. 1863 Vídeň)
• 10. Jan Karel (8. 1. 1790 – 3. 11. 1808)

• Ottův slovník naučný, díl 25.; Praha, 1906 (reprint 2002) ISBN 80-7185-439-5

• Obrázky, zvuky či videa k tématu František Ferdinand z Trauttmansdorffu na Wikimedia Commons
• Rodinný archiv Trauttmansdorffů, SOA Plzeň
• Rodokmen Trauttmansdorffů na stránkách genealogy.euweb.cz (Miroslav Marek)

Ministři zahraničí Rakouska
Habsburská monarchie	Jan Kryštof z Bartensteina (1727–1753) • Antonín Corfitz z Ulfeldu (1742–1753) • Václav Antonín z Kounic-Rietbergu (1753–1792) • Jan Filip Cobenzl (1792–1793) • Johann Amadeus Thugut (1793–1800) • Ferdinand z Trauttmansdorffu (1800–1801) • Jan Ludvík Cobenzl (1801–1804)
Rakouské císařství	Jan Ludvík Cobenzl (1804–1805) • Jan Filip Stadion (1805–1809) • Klemens Václav Metternich (1809–1848) • Karl Ludwig Ficquelmont (1848) • Johann von Wessenberg (1848) • Felix ze Schwarzenbergu (1848–1852) • Karl Ferdinand Buol-Schauenstein (1852–1859) • Johann Rechberg-Rothenlöwen (1859–1864) • Alexandr Mensdorff-Pouilly (1864–1866) • Friedrich von Beust (1866–1867)
Rakousko-Uhersko	Friedrich von Beust (1867–1871) • Gyula Andrássy st. (1871–1879) • Heinrich Karl von Haymerle (1879–1881) • Benjámin Kállay (1881) • Gustav Kálnoky (1881–1895) • Agenor Gołuchowski ml. (1895–1906) • Alois Lexa von Aehrenthal (1906–1912) • Leopold Berchtold (1912–1915) • István Burián (1915–1916) • Ottokar Czernin (1916–1918) • István Burián (1918) • Gyula Andrássy ml. (1918) • Ludwig von Flotow (1918)
První Rakouská republika a Rakouský stát	Victor Adler (1918) • Otto Bauer (1918–1919) • Karl Renner (1919–1920) • Michael Mayr (1920–1921) • Johann Schober (1921–1922) • Walter Breisky (1922) • Leopold Hennet (1922) • Alfred Grünberger (1922–1924) • Heinrich Mataja (1924–1926) • Rudolf Ramek (1926) • Ignaz Seipel (1926–1929) • Ernst Streeruwitz (1929) • Johann Schober (1929–1930) • Ignaz Seipel (1930) • Johann Schober (1930–1932) • Karl Buresch (1932) • Engelbert Dollfuß (1932–1934) • Stephan Tauschitz (1934) • Egon Berger-Waldenegg (1934–1936) • Kurt Schuschnigg (1936) • Guido Schmidt (1936–1938) • Wilhelm Wolf (1938)
Druhá Rakouská republika	Karl Gruber (1945–1953) • Leopold Figl (1953–1959) • Bruno Kreisky (1959–1966) • Lujo Tončić-Sorinj (1966–1968) • Kurt Waldheim (1968–1970) • Rudolf Kirchschläger (1970–1974) • Erich Bielka (1974–1976) • Willibald Pahr (1976–1983) • Erwin Lanc (1983–1984) • Leopold Gratz (1984–1986) • Peter Jankowitsch (1986–1987) • Alois Mock (1987–1995) • Wolfgang Schüssel (1995–2000) • Benita Ferrerová-Waldnerová (2000–2004) • Ursula Plassniková (2004–2008) • Michael Spindelegger (2008–2013) • Sebastian Kurz (2013–2017) • Karin Kneisslová (2017–2019) • Alexander Schallenberg (2019–2021) • Michael Linhart (2021) • Alexander Schallenberg (od 2021)