|
Marie Lávičková
Marie Lávičková[pozn. 1] (15. července 1968[1] Chlum u Křemže – 8. března 2024[2] České Budějovice), známá také jako Máňa,[2] byla bezdomovkyně a recidivistka, která žila v Českých Budějovicích. Stala se hlavní postavou dvou dokumentů Olgy Sommerové. Život a kariéraMáňa, jak si Marie Lávičková nechávala říkat, pocházela z Chlumu u Křemže na Českokrumlovsku, kde vyrostla v lékařské rodině. Rodina se jí zřekla,[3] od 17 let bydlela ve squatech či žila na ulici, podstatnou část svého života však strávila ve vězeňských zařízeních.[2] Zemřela začátkem března 2024 na zdravotní komplikace související s podchlazením.[1] V televiziO životě Marie Lávičkové pojednávají dvě díla Olgy Sommerové. První z nich je krátkometrážní dokument z roku 1992 Máňa (cyklus OKO), který režírovala spolu s Janem Špátou a který získal Cenu literárního fondu.[4] V roce 2003 se režisérka k tématu vrátila v televizním dokumentu Máňa po deseti letech.[5] Máňa je také jednou z osob účinkujících v pořadu TV Nova Holky pod zámkem.[1] První výpověďOd 18 let se živila trestnou činností (například příživnictvím[4] nebo krádežemi[6]) a sama uváděla, že získat práci nemá zájem.[6] Ačkoli některé zdroje uvádí, že nikdy nepracovala,[6] v dokumentu Olgy Sommerové z roku 1992 vypráví o své půlroční pracovní zkušenosti. Po zvážení svých možností pak volila cestu, která ji sice často vedla do vězení, nicméně jí umožňovala žít z vyššího příjmu, než jaký by dokázala získat jako zaměstnaná. Ve filmu, který byl natáčen také ve věznici v Pardubicích, se ve svých tehdejších 24 letech také svěřuje, že již má šestileté zkušenosti z pobytů za mřížemi. Ve filmu hovoří také o lásce, kterou do té doby prožila pouze jedenkrát. S partnerem měla v 16 letech dceru, kterou pak měla v péči Mánina matka.[4] Vězení jako domovDruhý výše zmíněný dokument režisérky Sommerové obsahuje záběry hlavní představitelky v letech 2000–2001, a to jak z vazební věznice v Českých Budějovicích, tak ze spíše kratších období na svobodě. Ukazuje ji jako člověka, který je se znalostmi prostých pravidel vězení přes veškerá omezení se svým životem vlastně spokojený, a pro kterého je obtížné žít jako běžný občan. Věznici zmiňuje jako svůj domov:[5] s jídlem, šaty, lékařskými službami i drobným kapesným.[3] V dokumentu se filmovému štábu otevřeně svěřuje s kladnými i zápornými životními zkušenostmi, jednou z později jmenovaných bylo například napadení, po němž Marii Lávičkové na těle zůstaly viditelné stopy a jež bylo později kvalifikováno jako pokus o vraždu.[5]
Máňa byla rovněž známá jistým druhem exhibicionismu, který se projevoval tančením a svlékáním se na veřejnosti. Z tohoto důvodu nesměla vstupovat do řady českobudějovických podniků.[6] Platil pro ni i zákaz pobytu v tomto městě, jak uvedl okresní státní zástupce během soudního řízení v roce 2001.[5] Pozdější životV roce 2013 se Marie Lávičková objevila v médiích v souvislosti se svými protesty proti amnestii prezidenta Klause, protože zřejmě jako jediná v zemi litovala, že byla rovněž ona propuštěna z vězení dříve.[3] Na svobodu se již před tím dostala i díky jedné z amnestií Václava Havla.[7] V prvním dokumentu z roku 1992 však uváděla, že po propuštění měla snahu se zařadit do normálního života, protože ve věznici získala jistou motivaci. Do většinové společnosti se však už potom nedokázala zařadit – naopak se vždy znovu začala stýkat s lidmi žijícími na okraji společnosti a pokračovala v kriminální činnosti.[4] Otevřeně přiznávala, že ve vězení tráví čas raději než na svobodě,[1] a brzy po propuštění se nechávala zatknout například za demonstrativní krádež,[3] nicméně v dokumentu Olgy Sommerové z roku 2003 se při propuštění z výkonu trestu ze znovunabyté svobody raduje.[5] OdkazyPoznámkyReference
Související článkyExterní odkazy
Information related to Marie Lávičková |
|||||||||||||||||
Portal di Ensiklopedia Dunia
